Nikolaus Lenau

 

Podzim

 

Zmlkání kolem, barev tání:

jak jemně vánky lesem svistí,

aby mu vzaly zvadlé listí;

mám rád to mírné skomírání.

 

Pryč ubírá se cesta tichá,

čas lásky mizí zvolna v dáli,

ptáci, co chtěli, vyzpívali,

seschlý list v tichém pádu vzdychá.

 

Zmizeli ptáci v jižních krajích,

z rozpadu tlení teď se noří

hnízda, jež kdo chce, ať si zboří;

znavené listy uléhají.

 

Když tento les tak tiše sténá,

jak zaslechl bych zvěsti vání,

že všechna smrt a zanikání

není než tichá vlídná změna.

 

Rings ein Verstummen, ein Entfärben:
wie sanft den Wald die Lüfte streicheln,
sein welkes Laub ihm abzuschmeicheln;
ich liebe dieses milde Sterben.

Von hinnen geht die stille Reise,
die Zeit der Liebe ist verklungen,
die Vögel haben ausgesungen,
und dürre Blätter sinken leise.

Die Vögel zogen nach dem Süden,
aus dem Verfall des Laubes tauchen
die Nester, die nicht Schutz mehr brauchen,
die Blätter fallen stets, die müden.

In dieses Waldes leisem Rauschen
ist mir als hör' ich Kunde wehen,
dass alles Sterben und Vergehen
nur heimlich still vergnügtes Tauschen.