Jean Arthur Rimbaud (1854–1891)

 

Ofélie

 

I.

Hvězdy se mihotají. V tichém tmavém toku

závoje povlávají za Ofélií,

tak zvolna; podobá se bílé lilii.

Volání lovců z lesa zní a dusot kroků.

 

Už je to roků víc než tisíc,

co bledý přízrak ten se v černém proudu skví,

a přes tisíc let šeptá její šílenství

svou vlídnou píseň větru s večerem se mísíc.

 

Pár vánků líbá její bílá ňadra; skládá

závoje v květy. Voda je jak zmámená.

Rákosí sténá hladíc její ramena.

Na její čelo klenuté šum z vrbin padá.

 

V houštinách olší probouzí pak dotek její

Hnízdo, z nějž tichý tlukot drobných křídel zní.

Lekníny zasténají, když se střetnou s ní.

Posvátné tóny ze zlatých hvězd dolů znějí.

 

II.

Ó Ofélie, panno krásná jako sníh,

již, dítě ještě, hlubiny vod k sobě vzaly:

protože o svobodě tichou zvěst ti zašeptaly

bouře, jež dují z Norska od hor ledových.

 

Protože zavál vítr, jenž ti cuchal vlas

a do tvých snění vnesl závan čaromoci;

protože v stenech stromů, v naříkání noci

tvé srdce uslyšelo znít přírody hlas.

 

Protože jako strašné chroptění tvůj cit,

sladký cit dětí zlomil křik vln u ostrova;

protože krásný bledý princ, jenž neřek slova,

pad, blázen, v květnu k tvým nohám a chtěl tak žít.

 

O lásce snila`s, o svobodě, ráji; však

roztála jsi v nich jak sníh v ohni, lehký, bílý.

Nestvůry tvých snů tvoje slovo zardousily

a nekonečno zkalilo tvůj modrý zrak.

 

III.

Jen básník říká, že teď v klíně noci jí

květiny hledáš, jež trhala ruka tvoje

na tmavé vodě, zahalená do závoje,

v svitu hvězd; podobáš se bílé lilii.

 

(přeloženo z německého překladu Karla Klammera)

 

 

Ophelia

I.
Auf stiller, dunkler Flut, im Widerschein der Sterne,
geschmiegt in ihre Schleier, schwimmt Ophelia bleich,
sehr langsam, einer großen weißen Lilie gleich.
Jagdrufe hört man aus dem Wald verklingen ferne.

Schon mehr als tausend Jahre sind es,
daß sie, ein bleich Phantom, die schwarze Flut hinzieht,
und mehr als tausend Jahre flüstert schon sein Lied
ihr sanfter Wahnsinn in den Hauch des Abendwindes.

Die Lüfte küssen ihre Brüste sacht und bauschen
zu Blüten ihre Schleier, die das Wasser wiegt.
Es weint das Schilf, das sich auf ihre Schulter biegt.
Die Weiden über ihrer hohen Stirne rauschen.

Im Schlummer einer Erle weckt sie hin und wieder
Ein Nest, aus dem ein kleines Flügelflattern schlägt.
Die Wasserrosen seufzen, wenn sie sie bewegt.
Ein Weiheklang fällt von den goldnen Sternen nieder.

II.
Ophelia, bleiche Jungfrau, wie der Schnee so schön,
die du, ein Kind noch, starbst in Wassers tiefem Grunde:
weil dir von rauher Freiheit ihre leise Kunde
die Stürme gaben, die von Norwegs Gletschern wehn.

Weil fremd ein Föhn, der dir die Haare peitschte, kam
Und Wundermär in deinen Träumersinn getragen;
weil in dem Seufzerlaut der Bäume und im Klagen
der Nacht dein Herz die Stimme der Natur vernahm.

Weil wie ein ungeheures Röcheln deinen Sinn,
den süßen Kindersinn, des Meeres Schrei gebrochen;
weil schön und bleich ein Prinz, der nicht ein Wort gesprochen,
im Mai, ein armer Narr, dir saß zu deinen Knien.

Von Liebe träumtest du, von Freiheit, Seligkeit;
du gingst in ihnen auf wie leichter Schnee im Feuer.
Dein Wort erwürgten deiner Träume Ungeheuer.
Dein blaues Auge löschte die Unendlichkeit.

III.
Nun sagt der Dichter, daß im Schoß der Nacht du bleich
die Blumen, die du pflücktest, suchst, in deine Schleier
gehüllt, dahinziehst auf dem dunklen, stillen Weiher,
im Schein der Sterne, einer großen Lilie gleich.

 

(ins Deutsch übersetzt von Karl Klammer)