Georg Trakl (1887–1914)

 

Rozpad

 

Večer, když zvony vyzvánějí smírem,

sleduji lety ptáků, krásné, ryzí.

Semknuti v šicích jak procesí mizí

v podzimně jasných dálkách, v světě širém.

 

Zahradou bloudím; v jejím šedém koutě

sním o jasnějších osudech těch tvorů;

cítím, že čas se poddal mému vzdoru.

Nad mraky hlídám jejich bludné poutě.

 

Vtom závan rozpadu mne rozechvívá.

Z rezivých mříží rudá réva letí.

Kos v holých větvích naříkavě zpívá.

 

Zatím jak v tanci smrti bledých dětí

kol tmavé studny, z níž jen jáma zbývá,

ve větru kloní modré astry květy.

 

(z výboru Podzimní duše, BB-Art 2005)

 

 

Der Verfall

 

Am Abend, wenn die Glocken Frieden läuten,
Folg ich der Vögel wundervollen Flügen,
Die lang geschart, gleich frommen Pilgerzügen,
Entschwinden in den herbstlich klaren Weiten.

Hinwandeln durch den dämmervollen Garten
Träum ich nach ihren helleren Geschicken
Und fühl der Stunden Weiser kaum mehr rücken.
So folg ich über Wolken ihren Fahrten.

Da macht ein Hauch mich von Verfall erzittern.
Die Amsel klagt in den entlaubten Zweigen.
Es schwankt der rote Wein an rostigen Gittern,

Indes wie blasser Kinder Todesreigen
Um dunkle Brunnenränder, die verwittern,
Im Wind sich fröstelnd blaue Astern neigen.