Georg Heym (1887–1912)

 

Berlín VIII

25.12. 1910

 

Komíny trčí vzhůru prostorem

do zimy, nesouce své úděly –

černého nebe palác zšeřelý.

Zaplanul zlatem jeho nízký lem.

 

V dáli, kde z plotů holé stromy ční,

kde světoměsto přechází už v sníh,

se zvolna po namrzlých kolejích

vleče vlak, dlouhý, těžký, nákladní.

 

Rozpadlý hřbitov. Mrtvé kosí mráz.

Sledují rudý zánik, dlouho bdí.

Jak silné víno chutná tento čas.

 

Pak v řadě sedí u hřbitovní zdi

a s Marseillaisou na rtech, jeden hlas,

ze sazí štrikují si kokardy.

 

 

Berlin VIII

25.12. 1910

 

Schornsteine stehn in großem Zwischenraum
Im Wintertag, und tragen seine Last,
Des schwarzen Himmels dunkelnden Palast.
Wie goldne Stufe brennt sein niedrer Saum.

 

Fern zwischen kahlen Bäumen, manchem Haus,
Zäunen und Schuppen, wo die Weltstadt ebbt,
Und auf vereisten Schienen mühsam schleppt
Ein langer Güterzug sich schwer hinaus.

 

Ein Armenkirchhof ragt, schwarz, Stein an Stein,
Die Toten schaun den roten Untergang
Aus ihrem Loch. Er schmeckt wie starker Wein.

 

Sie sitzen strickend an der Wand entlang,
Mützen aus Ruß dem nackten Schläfenbein,
Zur Marseillaise, dem alten Sturmgesang.