Ernst Stadler (1883–1914)

 

Oslovení

 

Jsem jenom plamen, žízeň, křik a jas.

Mou duší jako voda, přes níž není most,

se rychle žene tmavý horečnatý čas.

Na těle znamení mám: pomíjejícnost.

 

Ty však jsi zrcadlo, jež kulatý má rám,

v němž řeky života zpěv zaznívá

a plyne někam za zrcadlo. Tam

vše mrtvé znovu v lesku ožívá.

 

Co je mé, záhy zhasne – meteor,

jenž jednou protne modrou letní noc.

Však tvé dny svítí na vrcholcích hor,

znamení věčné, jež ti dává moc.

 

(z výboru Držíce v drzých držkách cigarety, BB-Art 2007)

 

 

Anrede

 

Ich bin nur Flamme, Durst und Schrei und Brand.
Durch meiner Seele enge Mulden schießt die Zeit
Wie dunkles Wasser, heftig, rasch und unerkannt.
Auf meinem Leibe brennt das Mal: Vergänglichkeit.

 

Du aber bist der Spiegel, über dessen Rund
Die großen Bäche alles Lebens geh'n,
Und hinter dessen quellend gold'nem Grund
Die toten Dinge schimmernd aufersteh'n.

 

Mein Bestes glüht und lischt – ein irrer Stern,
Der in den Abgrund blauer Sommernächte fällt –
Doch deiner Tage Bild ist hoch und fern,
Ewiges Zeichen, schützend um dein Schicksal hergestellt.