Vraní zpěvy

(Petrov, Brno 2002)

Vrána prý umí docela slušně zpívat, ale přeci jen raději vydává skřeky.
Mé Vraní zpěvy dokumentují vypjaté období vymezené dvěma roky a několika body: studium ve východním Německu, návrat na olomouckou periferii, krvavý podzim, ostrá zima, třeskuté jaro. Chválabohu je to za mnou, uzrál čas k ohlédnutí.
Napsali o mně: Malý je nesnesitelně patetický.
S úšklebkem souhlasím a dodávám: ne snad já, to texty plné lun a vlků a válečných vřav. Ne snad já, to doba umí být nesnesitelná. Ne snad já, to život.

Po ránu je měsíc zpitej voják z Bosny,
co se vrací z baru, bílej jako křída
Vrávorá a škytá, zakopává o sny,
naštvanej a smutnej, že zas musí střídat

Že zas musí couvnout před mírovou misí
Před sluneční pumou Před tím strašným světlem
Do rozbřesku křičí zoufale hlas čísi,
že jednotky IFOR bombardujou Betlém

Po ránu je Měsíc obzvlášť neúprosný
Voják, kterej ztratil důstojnost a cíle
Vrávorá a škytá, zakopává o sny
Podíváš se do něj
a hned začne střílet


Buchenwald 28. 11. 2000

Vyhřezlý listopad
Něžně mží z šedých mraků
Den vhodný leda snad
k návštěvě koncentráku

Přivstal sis po flámu
Vnímáš to nonkonformně:
Sto koster v pyžamu
Pár bohů v uniformě

Márnice ptá se tě
jestlis už viděl pece
Jen vzhledem k pietě
nezvracíš Vzchop se přece

Ve dvoře stojí kůl
Ty u něj A krev cáká
Je v tobě Žida půl
a půlka esesáka


Rügen, Binz 14. 3. 2001

Šeří se. Kalné moře líže pláž,
Lastury drtí boty samotáře.
Křik racků zní tak zoufale, tak staře.
Mží; maják mrká. Kdo v něm drží stráž?

Muž běží, v očích šílenství a vztek.
Přístavní jeřáb spí na jedné noze.
Znamení zmaru tančí na obloze,
bílé a rudé blesky z diskoték.

Po promenádě se had světel plazí.
Z hotelu Savoy modrý klavír zní,
lázeňští hosté do jídelen vchází.

Na molu zmoklá dívka tiše sní.
Moře a písek, dva milenci nazí.
Šeří se. Zbývá už jen málo dní.


Král vran

Nad hřbitovem se rozkřičely kavky
a úplněk, ta zrůdná hostie
v ovečkách budí bestie
z beránků dělá Franze Kafky

Do korun posedali havrani
Stříbrňák Měsíc čeká na Jidáše
Psí víno zaštěkalo plaše
a mlčíc vlčí v ústraní

Král Vran se opíjí
zvlčelým vínem
a mluví se svým synem:

Skousni tu hostii
Seber tu minci
Můj smutný Vraní princi


Po cestě z divadla šlápl jsem na šneka
Byla tma Pršelo Potom to chruplo
Potichu Možná víc, kdyby se duplo
Neduplo Chruplo to Pak mlasklo do měkka

Z divadla spěchám sám v kruhu svých nejbližších
s měkkýšem v podrážce sváteční boty
Truchlohra nekončí Je tu dál pro ty,
kteří nic nehrají Jen v sobě dusí smích

Chruplo to Mlasklo to Šlápl jsem na šneka
Ale kdo zašlápne tohodle člověka?
Dnes bude na cestách proklatě kluzko

Šlápl jsem na šneka A to se nedělá

Kdybyste, kmotřenko, jenom tak věděla,
jak někdy k večeru bývá mi úzko


Do zmrzlých jiřin žluklá mlha padá
jak do zákopů poblíž Ypres plyn
Vezdejší život – pole plné min
Nasaď si masku a tradá!

Dým z bramborové natě stoupá k nebi
Nebe však není Zkysnem v očistci
Tíží mě kniha, kterou dočíst chci
Tíží mě myšlenka nebýt

Vichřice skučí Břízy rvou si vlasy
Ze dvora kafilérky znějí duté hlasy
Dvě bílá křídla hnijí na hnoji

Rozbitý boty, ze sekáče svetr,
Bojištěm zamořeným bloudí svatý Petr
a v blátě hledá klíč
Je po boji