Větrní (zcestné verše)

(Petrov, Brno 2005)

Chtěl bych, aby Zcestné verše byly léčením z chrapotu Vraních zpěvů.
Šinou se po kolejích z Prahy, pokračují přes Kunštát a Třebíč do Rumunska, Rakouska a Francie, aby vyšuměly v italských přímořských zahradách.
Ale stejně tak kotví v Olomouci s jejími kdysi německými periferiemi. Opět jsou tu cesty, z vnitřních Sudet do těch vnějších a zpět. Hranice Říše začínala tam, kde Větrní končí – na lesním rozcestí mezi obcemi Radíkov a Posluchov, pár kilometrů za městem Olmütz.

Sloky z října 2002

Ještě se mrskají ještěrčí ocásky
puštěné v poledne ve strachu z hada
Konečné řešení půlnoční otázky?
Ach ano Dost možná má jméno zrada

***

Zíráme na srpek nového měsíce
a v dlani svíráme studený kaštan
Spadl list Co na tom Těch jsou teď tisíce
Kmotřičko, je Bůh? Hmm To poznáš až tam

***

Jak v transu točí se vrtulky javorů
I Země točí se I kolo v Prátru
Život je bílý dům Šlapeme nahoru
zvědaví, kdo bydlí v nejvyšším patru


Soumrak je zelený jak oči kurtizány,
jíž tahle Vídeň bezesporu je.
Postarší, nehezké, šarmantní kurtizány,
jež drahým pudrem rokům vzdoruje.

K habsburské hrobce? Teď vlevo a pak rovně.
V zámku je živo, bodejť, to se ví,
to malý Wolfi se předvádí císařovně.
Z schönbrunnské zoo zas utekli lvi.

Soumrak je zelený jak oči kurtizány,
jež mateřsky tě drží za ruku.
Málem bych zapomněl... nad parkem křičí vrány
a Měsíc zkouší bílou paruku.

(Wien 24. 10. 2002)


Rozžali v parku lampy. Ti si dali.
Teď v temných koutech tma je ještě větší.
Šmátrá z těch koutů. Křičí tajnou řečí.
My rozumíme. My už nejsme malí.

Rozžali v parku lampy. Netopýři
hvízdají v šeru. Jinověrců hroby
se blyští. Žlutá chryzantéma zdobí
ten vzadu, tmavý, trudný, ten, co siří.

Zamrzly v tůni ryby. Zledovaly.
A podzim zvraněl, jako všecko zvraní.
Černý sníh. Černé polomilování.
Rozžali v parku lampy. Moc se báli.


Plaménky pnou se po rozpadlém plotě,
v houpací síti sudička usíná.
Ve velkém bílém domě započala hostina,
v zahradě zabloudilo černobílé kotě.

Zarudlým zlatem ztěžkla tráva.
Nad dlouhým létem rozplývá se vinař
a slunce, starý souchotinář,
je slabé, bledé, pokašlává.

Rozhořelo se olivové moře.
To Apollón ho oře
stovkami oslnivých plachetnic.

Podletím vlečeš prastaré své hoře,
tvrdý a hořký ořech
tvých dnů. Už nebude tě bolet nic.


Bojím se jak pes ohňostroje
pod stolem potmě schoulený.
Bojím se bojím toho boje.
Rok jak střep v dlani – k čemu to je?

Nad ránem nadraní. Veselí. Zpěv a řev.
V dlani střep. Orlojem otočil osud.
Řeka se řine jak hustá a tmavá krev,
která se rozbřesku spustila z nosu.

Bojím se jak pes ohňostroje.
Potmě strach. Už ne smutek ani.
Bojím se bojím toho boje.
Rok jak střep v dlani, jak střep v dlani.

(Olomouc 31. 12. 2002)


LIRIODENDRON TULIPIFERA

Die dünne Sonne. Matt und schwach und scheu.
Viděli včera v kraji Ahasvera.
Sytý stín kašny sahá na orloj.
LIRIODENDRON TULIPIFERA.

Pohublé slunce. Matné, slabé, plaché.
Den vykrojený z carrarského mramoru.
Klácení ořechů. List plave v lavoru.
Über’s Feld schreitet schweigsame Rachel.

(Radíkov–Posluchov 14. 9. 2003)