Šuplík. Z rukopisu
Jsou tiché samotišky soumraku
a znám je
ty je taky znáš
a tak je nevyplaš
a modří blanokřídlí muezíni
motýli nebarevní
(někdo by možná řekl můry)
a stíny
dlouhé, dlouhé stíny
mlha ta dívka se závojem
znáš ji
tak nevyplaš ji
jsme zimomřiví
jsme tiší, tišší, světloplaší
O ticho ticho kříslo křikem jitra
co ještě mlhou klopýtá
a srazilo si palec
Zpocená noc se svalí na kavalec
a chrní
a ráno
se prostírá a chechtá, že má vystaráno
Bude den velikého prádla
Bude vlát po všech nárožích
Země se točí jak ruleta.
My po ní skáčem, vzdutá břicha.
Kam padnem? Do zimy či do léta?
Červená? Černá? Sudá? Lichá?
Země se točí. Jak? Proč? Kdopak ví?
A co Bůh? Člověk? Bankéř? Kočí?
Padnem? Kam? Pod stůl, nebo do rakví?
Země se točí. Točí. Točí.
Je zima
Je tu pláň. Je bílá, holá.
Větrem vzdutá sukně.
Pomoci se nedovolá
až ta tůň v ní pukne.
Kolem pole chodí mrazí.
Nazí nebo v kápi.
Srazit dechy srazit vazy.
Nemoci se napít.
Nebe valí bulvu luny.
Stmívání z ní steklo.
Pole blízká. Vlaky duní.
Nebo je to peklo?
Šedá myš, rudá plyš. Spálené vzpomínky.
Na co? A na koho? V mysli máš díru…
Přilítli havrani. Berou mi míru
na kabát ze dřeva… snědí ho plamínky…
Mám doma lustry a zrcadla místo stěn.
V žádném se nevidím. Nevrhám stíny.
Šedý plyš, rudá myš. Kdo je tu jiný?
O sobě svým snem kdo obelstěn, vykostěn?
Do toho muzika: bicí a žestě.
Ty, kdo jsi kamenem na mojí cestě,
vrhni se proti té stěně!
Do toho rachot. Střep – chodidla, záda.
Do toho ticho. Jak za kamaráda.
Život je pes. Vlčák? Štěně?
Reprodukce jakékoliv části těchto stránek je bez písemného souhlasu autora zakázána.