Lunovis

(BB-Art, Praha 2001)

Srpek
Nanebevzatý ustřihlý nehet
chce rožnout nebe, rozlitej dehet
Měsíc co měsíc, zkouší to posté
Jen to ho drží, že ví, že roste

I když jdou mraky, chce rožnout nebe
A že je slabej, tak taky sebe
Žít nebo nežít, je to tak prosté
Jen to ho drží, že ví, že roste

Klopýtá potmě o špičky věží
Omílá znova Žít nebo nežít
Chce rožnout nebe, už pro ten pocit
A že je hloupej, zkouší to v noci


Měsíc má lososovou barvu
Ví, kde je jeho místo
Můj Bože, kde je moje místo?
Co já vím
Někam se narvu

Měsíc má barvu po masu
a v tváři bolestnou grimasu
Bože, jak miluju ten ksicht

Ich liebe ihn
Ich hasse ihn
Er
kennt mich nicht


Absinth je blue jak zářijový nebe
Řeže jak ostří podzimního rána
Absinth je silnej Zajíme ho chlebem
Snad božím darem zacelí se rána

Absinth je hořkej Peklo není jiný
Absinth je dárek andílků, co spadli
A září kvílí Podzim klade miny
do lesů, polí, duší těch, co zvadli

Absinth je modrej Modrej jako nebe
A stejně tak se z něho hlava točí
A září září Podzim – věčnej rebel
u soukromých zdí nářků drze močí


Podzim jak doktor Mengele
zkouší, co vydržíme
a vydržíme hodně

Hrůza se vozí po těle
a stezku nevidíme
a motáme se po dně

Podzim jak doktor Mengele
probírá zrna od plev
Projdou jen duše čistý

A tak se zatvař vesele
A tak se vyser na krev
Koukni, jak trpěj listy

Podzim jak doktor Mengele
už na transport se těší
Plášť z mlhy vzal si bílej

Jít do plynu je zbabělé

Kdo přežije, ten zhřeší

Hej!
Gestapáku...
střílej!


Noc je jak velký vykřičený dům
Krvavý úplněk – červená lucerna
A vítr těžký – parfém, pot a rum
Myšlenka na útěk z tohodle inferna

Hvězdy jsou oči všech těch svůdných dam
Nejhezčí z nich típla cigáro v popelu
A vítr těžký jak dech ze psích tlam
Myšlenka na útěk z tohodle bordelu


Mein Gott!

Vater unser der Du bist im Himmel
Bych se divil, kdyby sis mě všiml

Geheiligt werde Dein Name
A sakra tak proč Tě máme

Zu uns komme Dein Reich
Nechci Tě! Mám svýho!

Můj Bůh, zrcadlo mýho ega,
co stokou noci pluje,
můj bůh je vadná kostka z Lega
a nikam nepasuje
šmejd
no co
tak je mu dobře
tak to má bejt

A s nepokorou před ním klečím,
s pokorou na něj plivu
A směju se mu tím, že brečím.
Mám ho rád. Není divu
že ho
nenávidím
s něhou

Můj bůh, ten všivák, čubka, kretén,
o kterým pravdy hlásám,
můj bůh, můj kámoš, vždycky je ten,
co není – takže – já sám.
a je to málo
je noc
a to mě trochu vzalo


Weltende

Jeden je silnej Druhej chce brečet
A oba chtějí stále žít
A kdo zná bibli A kdo ji nečet
Ach, hovno na tom záleží

Vichřice rve ze střech paraboly
a pány čecháčky to bolí
auvajs
co?

Es kommt der Jüngste Tag
Der Sturz
Der Sturm

Und
Der Gott
lacht
in seinem goldnen Turm