Posluchau, Barrandov. Hospoda na hranici

(Ex, kulturní servis časopisu Reflex 32/2005)

 

 

Máme my na Moravě hospody bez hospodářů, nálevny bez naděje a krčmy, kde se jeden raději skrčí v koutě, aby ho nedostal letící půllitr. Výčepy víry i barbarské bary – ale jen jedna je tu putyka pro padlé. Já tu svou mám v dědince Posluchov, dříve Posluchau, a slouží jako kacířské zastavení na soukromé bezmála poutní cestě ze Svatého Kopečka u Olomouce do Mariánského údolí u Hluboček.

Na té cestě nemůžete minout Liriodendron Tulipifera, liliovník tulipánokvětý. Roste si, původem nepatřičně ze Severní Ameriky, na zahradě hájenky, která jako jediná budova zbyla ze zaniklé vesnice Zdiměř – poslední, hraniční obce. Pak už byli Němci, pak začínal Reich. Proto Posluchau a proto německý nápis na božích mukách před slepičárnou. Pod slepičárnou hrachové pole a dál už Sudety, kopce a pláně studené, jak mají být, jen nějakých deset kilometrů za nafoukaně hanáckou Olomoucí a dalších deset před vojenským prostorem Libavá.

Posluchovská hospoda se jmenuje Barrandov; neptal jsem se proč. Holba Hanušovice 14, Maestro Litovel 17, tatranka 8 Kč. Nad výčepem letecký snímek obce. Záchodky poměrně čisté, ale o to přeci nejde – lidé jsou tu dobří, ať výčepní, štamgasti, chataři nebo cyklisti. Ponurá bezútěšnost hlubočské Hospody U potkana, která stojí hned pod kopcem, je odtud vzdálena na hony. V posluchovské putyce totiž mají krb. A ten, i v létě často sálající, dělá z nás padlých jednu velkou rodinu, jeden klan.

Osazenstvo mívá zde procentuelně proměnlivou, obsahem však neměnnou a přehlednou strukturu: u zdi blíže pivu i záchodkům hlučnější domácí, v umaštěných modrácích a s hlavou vyvrácenou do rohu. V rohu televize. U oken hosté: poznají se zejména podle papouščích elastických úborů a podle toho, že tiché samičky občas srkají bílé víno. Kdo v hostech tipoval cyklisty, uhád. Bývá jich tu požehnaně a většinou středního i vyššího věku – olomoucká zlatá mládež mezi rentiéry.

Bývala to asi krčma významná, soudě podle přilehlého, neobývaného sálku s kulečníkem a podle venkovního pódia – či co to je. A exteriér vůbec stojí za zmínku – přes ulici, hned vedle kostela je travnatý plácek a na něm hrušně a spousta lavic a laviček. Na podzim v nejedné kofole plavávají tu vosy. Ani rybník na návsi nechybí.

Mluví se tu česky, i když v televizi zrovna hraje STV 1. I když to tu onehdá bylo velice německé. Takové malé milé Sudetky, které to vzaly za správný konec. Mám tu hospodu rád, protože mobilní operátoři ji zatím nevypátrali. Mám ji rád, protože jinde se nestává, aby se štamgasti v úterý odpoledne bavili o tom, čím krmit suchozemskou želvu.

 

 

 

Vypitý voči paní z Vedlestolu.

Kočka se mihla, olízla se, fuč.

Putyka puklá, sami, a tak spolu.

Kočárek venku, dcerka uvnitř. Uč

 

se žít, jo, už teď. Otylý muž volá

své dívce. Vlak se opozdí, tak čau.

Na pivu pěna spadla mu už zpola

a napůl nikdy nebyla tam. Howgh.

 

(Hlubočky 14. 10. 2004)

 

  

 

Liriodendron tulipifera

 

Die dünne Sonne. Matt und schwach und scheu.

Viděli včera v kraji Ahasvera.

Sytý stín kašny sahá na orloj.

Liriodendron tulipifera.

 

Pohublé slunce. Matné, slabé, plaché.

Den vykrojený z carrarského mramoru.

Klácení ořechů. List plave v lavoru.

Über’s Feld schreitet schweigsame Rachel.

 

(Radíkov–Posluchau 14. 9. 2003)