Někdo se bojí říci Tma

tak řekne Den, co zavřel oči

 

Někdo se bojí říci Nic

tak řekne To Bůh Zemí točí

 

Někdo se bojí říci Smrt

tak řekne Vracíme se domů

 

Někdo se bojí

a věří tomu

Řach! Buch! Ra-ta-ta!

Byla větrná noc uprostřed září. Dorůstající měsíc se schovával do mraků a jedno zapomenuté vesnické nádraží se povalovalo v oranžovém přítmí…

Duc — duc!

Na nástupiště padaly kaštany a byla to úplná podzimní salva.

A do toho dunění a bouchání se náhle ozvalo:

Jauvajs!

To když jeden zelený ježek z krajního stromu spadl mezi pražce. Říkáte kaštan, a bolí ho to? Tenhle ale nebyl tak docela obyčejný. Naprasklá slupka se sama od sebe rozpůlila a tam, kde by každý čekal hnědý kaštánek, se choulil — František. Ještě trochu mokrý, ale na nočním větru rychle oschl. Jen se pak už nikdy nezbavil věčné rýmy.

Vyloupnutý František té jediné noci dorostl a dozrál, blond vlasy mu ztmavly a zhrubl mu hlas. Několik dní se pak potuloval kolem nádraží, spával pod lavičkou a navečer upíjel mlíko výpravčího kočce Klementýně. Ona ho ale ráda nechala, byl totiž hubený až hrůza. Přes den, když zrovna nejel žádný vlak, vykrádal zašlý automat na žvýkačky. Nemějme mu to za zlé, všechny ty žvýkačky byly stejně dávno tvrdé jako kamení.

„Máme tu nejspíš ježka, Klementýno. Slyšel jsem ho včera dupat,“ povídá jednou večer výpravčí, když se uvelebil v křesle.

„Kdepak ježek, příživník je to,“ zamňoukala kočka na jeho klíně, „hladovec a siroteček, co se bojí našich slepic i lidí.“ Její řeč se však ztratila v houkání vlaku. Tak se stalo, že pan výpravčí začal domnělému ježkovi sypat pod lavičku granule pro domácí mazlíčky.

Takové bezdomovecké živobytí Frantu brzo přestalo bavit. Čtvrtého dne, když po něm dokonce přes plot vyjel kohout, se otřásl a řekl si:

„Jednou jsem na světě, tak se mu podívám na zoubek.“ Sbalil si tlumok, půjčil si od výpravčího rohožku, která mu později sloužila jako podložka na spaní, a vyrazil na dlouhý výlet. Klementýna ho zahlídla, jak jí mává z nárazníku vagónu poslední lokálky, která toho dne jela.

 

Na jednom poli, nedaleko od nádraží, pospávaly slunečnice. Celé léto se točily za sluncem a vpíjely do sebe z nebe i ze země sílu. Jenže dny se krátily, slunečnicím těžkly hlavy a začaly je sklánět k zemi. Uprostřed květů začala zrát žíhaná semínka. Plnila se olejem a zavoněla ptákům.

Na jednu takovou slunečnici po ránu usedl stehlík a začal ji ozobávat: klov sem, klov tam, ani hlad neměl, spíš jen chuť. Slunečnice mu ale z ničeho nic začala nadávat:

„Nezdvořáku, jedeš odsud! Pro tebe tu nezraju. Tumáš!“

A kousla zaraženého stehlíka do nohy. Letěl splašeně pryč a za výkřiků „Pomóc, masožravá rostlina!“ zmizel na kraji pole.

My si už můžeme domyslet, že mu nenadávala slunečnice, ale Anežka. Ještě prťavá, jak se čerstvě vylíhla ze slupky slunečnicového semínka. Počkala, až na slunci povyroste, snědla všechna semínka kolem a rozhoupala svůj květ, až dosáhl skoro k zemi — hup! Trochu od hlíny, ale dychtivá po dobrodružstvích se vydala do světa. Nemohla se přitom zbavit pocitu, že na ni někde někdo čeká.

Ti dva se dali poznat lehce: Anežka měla častěji dobrou náladu než špatnou a ráda si hvízdala. Nosila culíky, na krku šátek a mezi předními zuby měla mezírku. To od toho, jak zamlada louskala slunečnicová semínka.

František nosil po kapsách kapesník a kaštany a na hlavě klobouk. Kabát, co voněl tabákem, mu byl trochu velký a věčně za ním povlávala šála. Cítil se zpočátku osamělý, a tak mu bylo občas smutno — ale dlouho to netrvalo.